čtvrtek 18. prosince 2014

Vildové z Dobříva


 Neúplný rodokmen rodiny Vildů z Dobříva.




Petr Vild (9. 6. 1718 - 20. 4. 1772?  ve věku 55 let), syn Jiřího Vilda z Dobříva a jeho manželky Ludmily m. (12. 11. 1747 ?)  Anna (+ 4.10. 1799). dcera Jana Kuntze
  • Petr (18. 6. 1764 - 26.4. 1836, Dobřív 26) m. (25.11.1788). Alžběta Krátká, dcera Jana Krátkého a jeho manželky Anny z Příkosic 10
    • Jakub (23. 7. 1799 - ) 
    •  Anna (28. 5. 1801- 4.4. 1806)
    •  Petr (13.2.1804-14.5. 1846, Dobřív 26) m. Marie Františka Veverková, dcera dcera Františka Veverky z Těškova 6 a jeho manželky Barbory, roz. Šulové z Wolduch
      • Josef (+7.12.1835)
      • Vincenc (26.8.1841-15.1.1842)
      • Josef (13.2. 1843 - ) m. (14.2.1871) Marie Hanzlíková, dcera Jana Hanzlíka z Hrádku 26 a Marie, rozené Spoustové z Kamenného Újezda (Kocandy) 8
    • Marie (2. 9. 1808- )

úterý 9. července 2013

Škardové z Dobříva

Skica stabilního katastru pro Dobřív z roku 1839.


Škardové přišli do Dobříva někdy mezi rokem 1839, kdy usedlost č. 67 podle skic stabilního katastru patřila jakémusi Matyáši Spastovi, a rokem 1870. Tehdy se totiž 7. listopadu narodila Marie Bohumila, nemanželská dcera Aloisie Frühaufové z Dobříva č. 15, k níž se později jako otec přihlásil Václav Škarda, rolník z Dobříva č. 67.

Záznam o narození Marie Bohumily Škardové.


 Václav uzavřel s Aloisií manželství a 3. prosince 1872 se jim narodila již manželská dcera Aloisie Barbora. O tom, kdy ke sňatku došlo však nejsme (prozatím) informováni, v příslušné matrice jejich svatba zanesena není. 25. listopadu 1875 se jim dále narodil syn Václav, 7. prosince 1880 syn František a 20. června 1883 Josef Alois.
Václav Škarda byl dle údajů v matrice narozených ze 70. let 19. století synem Jana Škardy, rolníka z Dobříva, a Anny, rozené Trmotové z Planin. Záznam o jeho narození se mi však také dosud nepodařilo dohledat, jisté je, že zemřel 27. května 1891 a matrika udává věk 47 let, měl se tak narodit někdy kolem roku 1844.
Stejného roku jako Václav, tedy 1891, ale již 7. dubna, zemřel ve věku 69 let jeho otec Jan, výminkář z Dobříva č. 67, narozený ve Struhařích u Blovic. Zde se tedy poprvé setkáváme s tím, odkud Škardové do Dobříva přišli. A skutečně v příslušné matrice lze nalézt, že 18. května 1821 se ve Struhařích č. 29 narodil Jan, syn Matěje Škardy, podruha ze Struhař, a Ludmily, rozené Chmelíkové, dcery Jakuba Chmelíka, panského hajného ze Struhař. 
Záznam o úmrtí Jana Škardy.

Rodokmen Škardových 
  • Matěj, podruh z Huti m. Anna rozená Hudová z Huti 
    • Matěj, podruh ze Struhař č. 29 m. Ludmila Chmelíková, dcera Jakuba Chmelíka, panského hajného ze Struhař a Anny Bočkové z Hradiště č. 23
      • Jan, rolník z Dobříva č. 67 (18.5.1821 - 7.4.1891) m. (14.7.1845) Apolena Trmotová, dcera Karla Trmoty, dominikálisty z Planin č. 7 a Kateřiny Kadlecové
        • Václav (+27.5.1891) m. Aloisie Frühaufová (5.9.1852 - 9.11.1919)
          • Marie Bohumila (nar. 7.11.1870)
          • Aloisie Barbora (nar. 3.12.1872)
          • Václav (nar. 25. 11. 1875) m. (18.10.1902) Marie Vildová (nar. 26.8.1881) z Dobříva č. 26
          • František (nar. 7. 12. 1880) m. Marie Plimlová z Dobříva č. 51
          • Josef Alois (nar. 20.6.1883) m. Anna kasalová z Hrádku

neděle 9. června 2013

Rodina Kouřilova z Velké Bukové



Z Velké Bukové pocházel můj praděděček Miroslav Kouřil (nar. 8. února 1896), který si dne 12. června 1922 vzal Anežku Janouškovou (nar. 21.1.1901) z Hýskova čp. 24. Stejného roku byl Miroslav adoptován svým strýcem Františkem Kouřilem a jeho ženou Antonií z Hýskova čp. 40, kde také se svojí manželkou dále žil.

Anežka Janoušková byla před válkou zasnoubená s Antonínem Kouřilem, synem Františka a Antonie, který však v roce 1919 zemřel na španělskou chřipku. Jedním z jeho přání bylo, aby se Anežka i tak dostala na jejich statek, a tak se vdala za Miroslava, jenž se stal dědicem Antonínových rodičů.




Nejstarším známým příslušníkem této větve rodiny byl patrně Martin Kouřil, syn v té době již zesnulého Františka z Řevničova (Řenčova), který si 10. srpna 1773 vzal za manželku Veroniku Vránovou, narozenou 7. dubna 1757, dceru Františka Vrány a Dorothey rozené Zíkové. Společně žili v Bukové čp. 14. 








Martin Kouřil (+ 23. června 1826, syn Františka Kouřila z Řevničova) 
m. (10. srpna 1773) Veronika Vránová (7. dubna 1757 - 18. února 1820, dc. Františka Vrány a Dorothey Zíkové)  


  • Václav Kouřil (16. října 1775 - 16. dubna 1834) 
  • m. (2. února 1801) Dorothea Poštová (11. dubna 1774 - 21.2. 1843?, dc. Matyáše Pošty ze Zbečna a Anny Ludmily)
    • Martin Kouřil (28. června 1803 - 12. dubna 1874) 
    • m. (8. února 1824) Marie Šímová (1. dubna 1802 - 16. května 1882, dcera Martina Šímy, sedláka z Městečka čp. 18 a Barbory Štěpánkové)
      • František Kouřil (nar. 1. ledna 1825) 
      • m. (3. března 1851) Anna Zíková (nar. 3. listopadu 1830, dcera Františka Zíky z Velké Bukové čp. 15 a Marie roz. Jiráskové z Velké Bukové 9)
        • Václav Kouřil (nar. 3.9.1857) 
        • m. (1893) Anna Zímová (nar. 19.7.1872, dcera Josefa Zímy z Kublova čp. 46 a Anežky rozené Zítkové z Drozdova)
          • Miroslav Kouřil (nar. 8.2.1896) 
          • m. (12.6.1922) Anežka Janoušková (nar. 21.1.1901, dcera Františka Janouška z Hýskova čp. 24 a Antonie  Proškové z Chyňavy čp. 46)

pondělí 3. června 2013

Obec Hýskov ve středověku



 

 

Vznik a název obce




Podle pověsti založil Hýskov Hes, syn Libušiny sestry Tetky a Slavoše, zakladatele Berouna, který se podle něj měl dříve nazývat Slavošov. Hes si nedaleko Slavošova vystavěl hrad, který pojmenoval Heskov. Když pak ve městě vypukl mor, prchající lidé se usidlovali právě pod Hesovým hradem a tak vznikl zárodek vsi. Tak píše o počátcích Hýskova ve své kronice Václav Hájek z Libočan k roku 776. Zdá se, že toto povědomí o vzniku vsi v lidech zůstalo a když byly na přelomu 19. a 20. století pověsti sbírány a vydávány, objevuje se pro založení vsi právě toto vypravování. [1]
Jazykovědec Antonín Profous ve svém díle Místní jména v Čechách odvozuje původní název obce Héskov od osobního jména Hések, které vzniklo z národního pojmenování Hes, tedy člověk z Hesenska. Zúžením tohoto pak vzniklo jak příjmení Hýsek tak i Hýskov.[2]  V českých pramenech se jméno Hes a Hések vyskytuje, k roku 1351 je zmiňován Hések z Besedic a k roku 1384 se zas objevuje v deskách dvorských Hes, družíník Jíry z Roztok.[3]
O tom, že v Hýskově možná stával hrad se ovšem nezmiňuje jen pověst, ale o existenci hradu se ve starší regionální ale i ostatní literatuře vedly diskuse. Poprvé o hradu hovoří právě Hájek. Jak připomíná August Sedláček, Hájek, žijící na nepříliš vzdáleném Tetíně, místo znal a mohl tedy myslet na nějaký hrad a k němu si pak vymyslet povídku o Hesovi.[4]  
Také Jaroslav Schaller se ve své Topographii, v dílu věnovaném berounskému okresu, zmiňuje, že se nedaleko Hýskova, na kopci zvaném Hradčany, nalézají trosky jakéhosi zámku.[5] Josef Antonín Seydl pak ve své kronice opakuje Hájkovu pověst o založení vsi a dodává, že po hradu „tu více ani zříceniny není“ a „kde stával hrad říkají až doposávad na Hradčanech“.[6]
Naopak Moritz Lüssner píše roku 1878, že uprostřed vsi se nalézá „místo hlubokými příkopy a nádržkami vodními na způsob ostrovu uzavřené, na němž několik stavení stojí a kteréž má zcela podobu nějakého hradiště či tvrziště.“[7] Obyvatelé podle něj o žádném hradu nevědí. Hned ale doplňuje, že podle lidového vyprávění byl hýskovský hrad spojen s hradem na protější Zdejcině[8] drátem, s jehož pomocí se posílali zprávy na způsob telegrafu. Lüssnerovo pojednání je tedy třeba brát s rezervou a s ohledem na dobu jeho vzniku, kdy archeologie byla teprve ve svých pionýrských počátcích. Na závěr musím konstatovat, že v dnešní obci místo popisované Lüssnerem neexistuje.
František V. Zelinka v díle Okres berounský nepochybuje o tom, že v Hýskově hrad kdysi stával. Píše, že o něm již neexistují stopy, ale že „tomu nasvědčují četné starožitné nálezy, jako části starých zbraní, ostruh, mincí…“[9]
August Sedláček v šestém dílu Hradů zmiňuje pověst o tom, že v Hýskově stával hrad, o jeho existenci ale sám pochybuje. Obyvatelé vsi však podle něj mají pověst, že sama osada byla opevněná. K této skutečnosti by se pak měly vztahovat dochované místní názvy Za Brankou a Na Vartě.[10] V osmém dílu Hradů pak Sedláček také zmiňuje Starou Huť, nastiňuje její historický vývoj a dodává, že roku 1590 je zde připomínána tvrz, „patrně stavení teprve v 16. století vystavěné a málo od obyčejného domu se rozeznávající.“[11]
Josef Fišer se o hradu zmiňuje jen v souvislosti s pověstmi o založení obce, tomu zda skutečně stával, se nevěnuje.
V dnešní době neexistuje jediný důkaz hovořící o existenci hradu kromě pověstí. Ty se však sotva dají pokládat za věrohodný historický pramen. Kromě toho jejich zárodek lze hledat v Kronice Václava Hájka z Libočan a tím spíš nemohou být pokládány za důvěryhodné. Dodnes se však dochovaly místní jména Za Brankou a Na Vartě a možnost, že Hýskov byl v minulosti opevněnou vesnicí se zdá pravděpodobnější, než že zde stával hrad. K tomuto je zajímavé, že u hornických sídlišť se archeologové často setkávají s opevněním v podobě valu, příkopu, ojediněle i kamennou hradbou, které měly chránit doly.[12] Při těžbě železné rudy se zakládání zvláštních hornických sídlišť nepředpokládá, protože ruda byla snadno dostupná a dolování nebylo příliš náročné. Nebylo tedy zapotřebí specializovaných horníků a ve vrcholném středověku si hutníci železnou rudu zajišťovali sami.[13] K opevňování vsí docházelo i z jiných důvodu, jedním z nich byla ochrana majetku, nejen před vnějším nebezpečím. Nějaké menší ohrazení mohlo též třeba zabránit v útěku ve vsi chovaným zvířatům. 
Tvrz ve Staré Huti stála, patrně jako sídlo majitelů železné huti Otů z Losu, starého rytířského rodu. Ten Starou Huť získal až roku 1529 a tak i vznik tvrze lze klást až za toto datum.  V pramenech je zmíněna až k roku 1590 v deskách dvorských, kde se píše, že „Co jest koliv okolo toho vrchu až k tvrzi Stare huttij, že toho všeho lide ze vsi heskowa v držení a užívání jsou…“[14]. Do dnešních dnů se tvrz nedochovala, neví se ani, kde přesně stála.
 


Písemné prameny k dějinám obce


Věrohodné písemné prameny se o vzniku vsi nezmiňují. Je jisté, že existovala již ve 13. století, což dokazují archeologické nálezy získané při archeologických dohledech.[15] Ani první zmínku o obci nelze jednoznačně určit. Někteří badatelé, jako Josef Fišer či Jaroslav Horák, ji hledají v zakládací listině vyšehradské kapituly, která se hlásí k roku 1088.[16] Blíže se touto listinou a okolnostmi jejího vzniku zabýval Václav Hrubý. Do současné doby se dochovaly čtyři exempláře listiny. Nejstarší vznikl někdy kolem poloviny 12. století. Badatelé soudí, že listina obsahuje jakési původní jádro a snaží se odlišit původní text od pozdějších doplňků. Nejpravděpobnější se zdá, že zboží  sepsané dle provincií bylo kapitulou získáno až později a ne hned při jejím vzniku. Původní listina, jejíž originál se nedochoval pak měla vzniknout někdy mezi lety 1074-1085, protože se jedná o knížecí listinu Vratislava II., jenž je zde titulován jako princeps et monarcha.[17]
Listina byla vydána Gustavem Friedrichem v prvním dílu Codexu diplomaticu mezi falzy. Hýskov je pak hledán pod označením Nazhoue, které je interpretováno jako Na Schově, tedy na Heskově. Osada Nazhoue se měla nacházet kdesi v tetínském kraji a vyšehradská kapitula tu měla vlastnit pět mansů s rybáři Bohdanem, Váňou, Bratrušou a Kozlem, v pozdějších verzích jsou pak ještě dopsáni Gosce, Lethona, Milgost a Čestina.[18]
Přesvědčivý důkaz o tom, že osada Nazhoue je totožná s Hýskovem, nemáme. Je pravděpodobné, že ležela na nějakém vodním toku, jak prozrazují rybáři zmínění v listině. Hned za osadou Nazhoue je pak listinou jmenován vrch Plešivec. Tak se dnes také nazývá kopec ležící východně o Hýskova po toku řeky Berounky. Za Plešivcem hned následuje osada Na Brodě, předchůdkyně dnešního Berouna. Tato posloupnost ovšem nemusí nic znamenat, v listině jsou některé osady jmenovány za sebou podle polohy, jiné však nemají žádnou posloupnost a jsou řazeny náhodně.
Další badatelé čtou osadu Nazhoue jako Na Žhově. August Sedláček ve svém Místopisném slovníku historickém klade Žhov do berounského okolí, o přesnou lokalizaci místa se ale nepokouší.[19] Žhov zmiňuje i František Roubík v Soupisu a mapě zaniklých osad v Čechách, ani on však nehledá místo, kde se Žhov nacházel. [20]
Je tedy možné, že osada Nazhoue zmiňovaná ve falzu zakládací listiny Vyšehradské kapituly se vztahuje k Hýskovu, nelze to však potvrdit. Důležité pak tedy je, zda pro existenci vsi v 11. či v polovině 12. století najdeme opory v archeologických pramenech. To nám komplikuje skutečnost, že na území vsi nikdy neproběhl archeologický výzkum většího rozsahu a jsme odkázáni pouze na výsledky zjišťovacích výzkumů.
Další zmínku o vsi uvádí Josef Fišer ve své monografii k roku 1224.[21] Stejný rok se objevuje i v publikaci, která mapuje staré pohlednice Berounska a Hořovicka od Otomara Dvořáka a Viléma Kroppa.[22]
V listině vydané 21. června 1224 na hradě Křivoklátě Přemysl Otakar I. potvrzuje urozenému Ratimírovi právo osadit a do konce života držet ves Thyskow, patřící plasskému klášteru, neboť ves je, díky častým nájezdům loupežníků, pustá.[23]
Josef Fišer, stejně jako Otomar Dvořák, ztotožňuje Thyskow s Hýskovem. Avšak již František Graus v Dějinách venkovského lidu interpretuje Thyskow jako Těškov, přestože se nesnaží o jeho geografické zařazení.[24] Antonín Profous pak spojuje Thyskow s Čížkovem u Blovic.[25]
I v novější historiografické literatuře se dostalo Přemyslově listině pozornosti. Kateřina Charvátová považuje Těškov za zaniklou ves v katastru obce Ondřejova, která se nachází severozápadně od plasského kláštera.[26] Tím, jaký význam měla listina v rámci kolonizace a tedy celé „velké změny“, která proběhla v Čechách ve 13. století, se zabývá Josef Žemlička v knize Počátky Čech královských.[27]
Zdá se tedy velmi málo pravděpodobné, že by Thyskow z Přemyslovy listiny mohl být totožný s Hýskovem. Proti Hýskovu hovoří značná vzdálenost vesnice od kláštera, ale také od dalšího zboží, který tento cisterciácký klášter držel. 
Rok 1357 je pak další letopočet, který někteří badatelé považují za rok, kdy vznikla první zmínka o obci. Uvádí jej Antonín Profous v díle Místní jména v Čechách. Tato zmínka se má nacházet v zakládací listině karlštejnské kapituly. Ve výčtu vsí, které měly kapitule odvádět desátek je zmíněna i villa Skoba, ve které je hledán Hýskov. Podle listiny měla ves odvádět jednu kopu a 24 grošů a 4 denáry. K tomu jednou za čtvrt roku 11 strychů obilí.[28] Na porovnání, královské město Beroun mělo platit šest kop pražských grošů a 22 grošů, ves Třebáň 23 grošů a šest denárů, Tetín pak jednu kopu a 32 grošů.
Ani zde pak ale nepanuje mezi badateli jednomyslnost. Když František Fišer ve svém díle Karlštejn rozebírá zakládací listinu kapituly, vidí pod označením Villa Scoba ves Koda.[29]
Zdá se, že ve 14. století tedy konečně nacházíme první, historicky věrnou zmínku o Hýskově. Nedá se z ní však mnoho vyčíst. Zdá se, že patřil k bohatším vesnicím, podle výše odváděných desátků a také, že byl zaměřen zemědělsky. Z ostatních vsí odváděly obilí už jen Hudlice, Chýnov a také mlýny v Pušníku a v Dušníku.
Obec tedy vznikla nejspíše během 13. století, je možné že v souvislosti s „velkou změnou“, ke které v tomto století došlo. 



Huť a středověké železářství


Roku 1386 je poprvé prameny zmíněna také Stará Huť, když je v deskách dvorských jmenován Jindřich z Huti Heskow.[30] Desky dvorské u nás vznikly v polovině 14. století, dochovány jsou ale až z 80. let. Byly vedeny královským dvorským soudem, který se zabýval záležitostmi lidí v lenním vztahu k českému králi. Byly do nich vpisovány statky přecházející odúmrtí na krále, lenní záležitosti týkající se královských služebníků, královských vsí, manů či nápravníků.
Od 13. století rostla v českých zemí spotřeba železa, což bylo zapříčiněno rozvojem zemědělství a také řemeslné výroby. V této době se výroba železa uskutečňovala v malých hutí, které měly zásobovat  hrady, města či dvory. Hutě se nacházely převážně na vodních tocích, protože vodní síla byla hlavním pohonem měchů a bucharů, které byly popoháněny vodním kolem.
Zároveň se také hutě nacházely v blízkosti zdrojů železné rudy, v českých zemí to bylo v oblasti barrandienských rud ve středních Čechách, kam spadá i Stará Huť a na Českomoravské vrchovině. Železná ruda se nezískávala příliš složitě, často byla jen sbírána nebo byly využívány výchozy ložisek rudy, do hloubky se příliš často nekopalo.
Ve 13. století začíná v pramenech přibývat zmínek o železných hutích, v roce 1269 vzniká listina o hutích u Domašova u Šternberka. Šlo o huť poháněnou vodou, i když není úplně jasné zda byly takto poháněny měchy nebo buchary. Pro huť je použit latinský název molendina.
Podle pramenů ze 14. až 16. století se železná huť skládala z kusové v peci, která se během 16.století proměnila v dýmačku, vyhřívačky, šmelcovny, bucharu a puchýrny. Dýmačka byla kusová pec, celá vystavěná z kamene kromě hrudi peci, která byla hliněná. Ta se po vytavení vylomila a vzniklým otvorem se pak vyndalo železo. Podle inventáře ze Staré huti, který ale pochází až z druhé poloviny 16. století, se u našich dýmaček dmýchal dvěma měchy, které se setkávaly v jedné formě. Byly poháněny vodním kolem. Ruda, rozdrcená v puchýrně, se spolu s uhlím vsypala pecním otvorem, kde pak začal tavný pochod, který obvykle trval osm až dvanáct hodin, než vznikla tekutá struska a těstovitá hrouda železa.
Ve 14. století se také v pramenech poprvé vyskytuje hamr, který znamenal významné zdokonalení železárenské výroby. Jednalo se o velké kladivo poháněné vodním kolem. Zde bylo železo tvarováno do základních tvarů. Prvním z nich byl šín, což bylo železo zpracované do plocha. Jeden šín vážil asi 2-2,5 kilogramu a poprvé je doložen již roku 1390. Druhým byl štaf, což je tyčové železo. Tyče pravděpodobně byly pokaždé jinak dlouhé a tedy i těžké.
V hutích obvykle nacházelo práci několik mužů, byl to šmelcíř, dýmač a kameník, tito všichni měli svého pomocníka, a dále puchýř, konštýř, který lil na železo vodu. Huť také zaměstnávala několik nádeníků a také vozky a uhlíře. Uhlí potřebné pro chod huti, bylo získáváno pálením v milířích a uhlíři byli placeni podle košů napáleného uhlí. O hospodaření s ním se pak staral kulšír.
Od hutí odkupovali železo specializovaní obchodníci – železníci, kteří jej pak ve městech prodávali řemeslníkům. Železo z okolí Berouna takto bylo nejčastěji prodáváno do Prahy. [31]
Železářský podnikatel měl nejčastěji huť v léno od pozemkového vlastníka, za což mu odváděl jednou za rok stanovený nájem. Až do sklonku 15. století byly železárny malými podniky, kdy majitel byl zároveň i technický vedoucí – tzv. hamerní mistr.
K huti obvykle patřilo ještě menší hospodářství a často jí byla udělena některá práva, jako právo dolovat rudu v určité oblasti, právo na stavební dřevo, právo k užívání vodní síly, právo na mlýn a někdy i na vaření piva pro hutní zaměstnance.[32]
Přesnou představu o tom jak vypadala v tomto období Stará Huť nemáme. Je pravděpodobné, že se příliš nelišila od jiných zařízení tohoto druhu, přesnější údaje máme až k roku 1575.
Stará Huť získávala železo pravděpodobně z několika zdrojů. V okolí Berouna se ruda těžila na několika místech, jak nás informuje Josef Antonín Seydl. Bylo to Za Ořkem, kde se prý v 16. století říkalo „v horách železných“, také poblíž Zdejciny, kde se říká v Jamách či Šachtách[33] a pak pod Děvětsilem.[34] Josef Fišer pak také zmiňuje, že ruda byla těžena i nedaleko obce Hýskov, v Jakubině.[35] Odtud a pravděpodobně také ze Zdejciny získávala rudu Stará Huť.
Je ovšem také možné, že pramen z roku 1386 není první, který se zmiňuje o Staré Huti. K roku 1380 se dočteme ve Vizitačním protokolu Pavla z Janovic, vztahující se k farnosti Železná, toto:
Dominus Buzko, plebanus ibidem in IX° anno, interrogatus [dicit], quod Ula Ischow, laicus, mutuavit XX sexagenas grossorum super molendino Zophce, olim relicte Johannis de Ischow, de quo molendino solvuntur sibi due sexagene census annuatim, et quando census predictus sibi non solvitur terminis deputatis, tunc est aposita pena, quod singulis septimanis a[c]crescunt dicto Uloni IIIIor grossi.[36]
Editoři Zdeňka Hledíková a Ivan Hlaváček ztotožnili Ischow s Isovem na Táborsku. Podle Augusta Sedláčka držela tento dvůr roku 1380 vdova po Vlčkovi z Isova Zuzana, ve 14. a 15. století zde také měla být ves.[37] Co má ale vesnice na Táborsku společného s farností v Železné editoři neupřesnili.
Je možné, že Ischowem může být míněn i Hýskov, ležící asi tři kilometry od Železné. Kromě toho je pravděpodobné, že Hýskov v této době náležel k železenské farnosti, jak tomu pak bylo v mladších dobách a je tomu tak i dnes.
Této teorii by odpovídal i termín molendino, který jak už víme z domašovské listiny může znamenat také huť, nejen mlýn.
Rozhodnout, zda jde ve vizitačním protokolu skutečně o Hýskov si netroufám, přesto mi tato možnost přijde velmi pravděpodobné. Vzájemná blízkost obou vsí, možná příslušnost Hýskova k železenské farnosti i vzdálenost Isova tomu napovídají. Pokud je tomu skutečně tak, pak je poprvé Stará Huť zmíněna již k 8. květnu 1380.


Další zmínky o obci


Další zmínku uvádí Antonín Profous k roku 1404. V listině Ondřeje, řečeného Paldry a jeho bratra Zikmunda, kteří seděli na hradě Hauenštejn, pro zbraslavský klášter z 22. května 1404 se objevuje obrat bona in Scob, které Antonín Profous čte jako zboží v Hýskově. Oba bratři toto zboží prodali a část peněz z něj darují právě klášteru.[38]
V roce 1437 se objevuje opět zmínka o huti a to v registrech krále Zikmunda. V nich se píše k 29. září 1437, že král pronajmul hamr ve Skowie spolu s železnými jámami a hutí, Jindřichu Falknawerovi a jeho synu Hansenovi. Za to museli každý týden odvádět karlštejnskému purkrabímu šest šínů železa.[39]
Tento pronájem pak byl potvrzen v deskách dvorských v roce 1592, kde se píše: Joachym Novohradský z Kolowrat… purkrabě karlštýnský viní Adama Ottu z Losu a na Stare Hutj….Karlštejnu službou a povinností manskou příslušící, tak jakž majestát… cís. Zikmunda n. Heindrichovi ffalknaberowj, měštěnínu města většího Prahy, na týž hamr w Skowie s doly rud železných a dědinami dán, jehož je datum v Praze l. 1437.[40]
Roku 1467 pak měl karlštejnský purkrabí prodat Starou Huť Mikuláši Repelovi, jak píše August Sedláček. [41]
 Roku 1483 se opět majitel Staré Huti změnil, Mikuláš Replík huť prodal svým synům Janu Rampačovi a Valentinovi za čtrnáct set kop míšeňských grošů. Z toho dvě stě dvacet kop mu bylo dáno rovnou při prodeji a pak na každého svatého Jiří (24. dubna) po dobu pěti let mu každý měl dát sto dvacet kop grošů. Po pěti letech pak zas opět na svatého Jiří sto kop grošů až do doby, kdy bude částka splacena. [42] 
Roku 1501 pak Valentin Replík odkázal huť Mikuláši Rohovi a Řehořu Pečenkovi, aspoň tak píše Josef Fišer.[43] V pramenech se mi ovšem tuto informaci nepodařilo dohledat. Roku 1529 pak získal Starou Huť do držení rytířský rod Otů z Losu. Ti ji vlastnili až do roku 1592.[44]
Ve vlastnictví Otů z Losu vstoupila obec do novověku. 


Poznat do hloubky dějiny Hýskova a Staré Huti ve středověku nejde. Brání tomu hlavně nedostatek pramenů pro toto období. V písemnostech se převážně hledělo na majetkové změny a tak právě o držbě Staré Huti máme vcelku ucelené informace. O Hýskovu se už toto říci nedá, což je pravděpodobně kvůli nepříliš velké důležitosti vsi, která byla asi hlavně zemědělsky orientovaná. Naopak Stará Huť patřila k významným výrobcům železa minimálně ve středních Čechách.
Poznat hlouběji vnitřní život vesnice, jeho zákonitosti, z dostupných pramenů nelze. Zde jen můžeme konstatovat, že se pravděpodobně příliš nelišil od jiných vsí této doby.
Je možné, že obě vsi vznikly ve 13. století v souvislosti s německou kolonizací a „velkou“ změnou, která v tomto století nastala. Ve 13. století též vzrostla spotřeba železa a jistě tedy musel narůst i počet železných hutích.
Do novověku obě vsi vstoupily již ustálené. Hýskov pravděpodobně patřil pod Karlštejn, Stará Huť byla ve vlastnictví rytířského rodu Otů z Losu.  


[1] Srov. K. Kazda, Pověsti a staré tradice z Podbrdska I, Beroun, 1923, str. 22, a V. Amort, Báchorky a pověsti města Berouna a okolí, Beroun, 1894, str. 30.
[2] A. Profous, Místní jména v Čechách, str. 725 an.
[3] Hes familiaris Gyre de Roztok recepit, AČ 31, První kniha provolací desk dvorských z let 1380-1394, ed. Gustav Fridrich, Praha, 1921, n. 31, str. 110.
[4] A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého VI, Podbrdsko, Praha, 1889, str. 92.
[5] J. Schaller, Topographie VIII, str. 31.
[6] J. A. Seydl. Kronika královského města Berouna, str. 59.
[7] M. Lüssner, Popelnice u Hyskova nalezené, str. 94.
[8] Ani tento hrad se neobjevuje v písemných pramenech, neexistují po něm žádné relikty a je pravděpodobné, že nikdy neexistoval.
[9] F. V. Zelinka, Okres berounský, nástin místo- a dějepisný, Praha, 1888, str. 63.
[10] A. Sedláček, Hrady VI, str. 92.
[11] Viz. A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého VIII, Rakovnicko a Slánsko, Praha, 1891, str. 91.
[12] K opevňování hornických sídlišť docházelo ale hlavně při dolování drahých kovů. Srov. K. Nováček, Hornická sídliště, Příspěvek ke studiu středověkého neagrárního osídlení, Mediaevalia archeologia bohemica 1993, PA – Supplementum 2, Praha, 1994, str. 165.
[13] Srov. K. Nováček, Hornická sídliště, str. 166.
[14] DD. 67/70, viz. A. Profous, Místní jména I, str. 725.
[15] V zahradě domu č. p. 38 byla nalezena keramika datovaná do 13. století a fragment zdobený hřebenovou vlnicí, viz. Výzkumy v Čechách 2000, Praha, 2003
[16] CDB I, 805-1197, ed.Gustav Friedrich , Pragae, 1904, n. 387, str. 371 an.
[17] V. Hrubý, Tři studie k české diplomatice, Kapitula na Vyšehradě, Brno, 1936, str. 151-165.
[18] V latinském znění listiny stojí: Nazhoue V manses cum piscatoribus nomine Bogdan, Vaua, Bratrussa, Cozel (Gosce, Lethona, Milgost, Cestina). CDB I, n. 387, str. 382
[19] A. Sedláček, Místopisný slovník historický, Praha, 1907, str. 1036.
[20] F. Roubík, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha, 1959, str. 20.
[21] J. Fišer, Historie obce Hýskova, Hýskov, 1987, str. 9.
[22] V. Kropp, O. Dvořák, Berounsko a Hořovicko na starých pohlednicích, Beroun, 2003, str. 82.
[23] CDB II., 1198-1230, ed. Gustav Friedrich, Pragae, 1912, n. 258, str. 247-248.
[24] F. Graus, Dějiny venkovského lidu v době předhusitské, I. Od poloviny 10. století do první poloviny 13. století, Praha, 1953, str. 270.
[25] A. Profous, cit. dílo, str. 354-355.
[26] K. Charvátová, Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142-1420, I. Fundace 12. století, Praha, 1998, str. 162.
[27] J. Žemlička, Počátky Čech královských, Praha, 2002, str. 226, 229 a 245.
[28] Villa Skoba una sexagena grossorum, viginti quator grossi et quator parui, et udecim strichones quartale frumenti, J. Schaller, Topographie VIII, str. 21.
[29] F. Fišer, Karlštejn, Vzájemné vztahy tří karlštejnských kaplí, Kostelní Vydří, 1996, str.   .
[30] littere Henrici de huti Heskow, DD 20/148, A. Profous, cit.dílo, str. 716.
[31] J. Kořan, Přímá výroba železa v období 1200-1600, str. 14.
[32] K dějinám hutnictví železa blíže: Jan Kořan, Přímá výroba železa v období 1200-1600, in: Přehled vývoje starého železářství v českých zemí, ed. R. Pleiner, J. Kořan, Praha, 1972, Radomír Pleiner a kol., Dějiny hutnictví železa v Československu 1, Od nejstarších dob do průmyslové revoluce, Praha, 1984, Dějiny techniky v Československu do konce 18. století, ed. Luboš Nový, Praha, 1974.
[33] Dodnes jsou nedaleko Zdejciny dochovány stopy po této těžební činnosti.
[34] J. A. Seydl, cit. dílo, str. 53.
[35] J, Fišer, cit.dílo, str. 4.
[36] Vizitační protokol pražského arcijáhenství arcijáhena Pavla z Janovic z let 1379-1382, edd. Ivan Hlaváček a Zdeňka Hledíková, Praha, 1973, str. 333.
[37] A. Sedláček, Místopisný slovník historický království českého, Praha, 1907, str. 367.
[38] Listy kláštera zbraslavského, ed. Ferdinand Tadra, Praha, 1904, n. 249, str. 207-208.
[39] 1437, 29. Septembris, verleiht dem Heinrich Falknawer vnd  Hansen dessen sun den hamer zu Skowie mit erczgruben, eysenbergkwerken vnd eckern zu rechtem lehen, doch das sy von dem hamer sechs schinen eysens zu yglicher wochen, die sy vormals dem purggraf vf Karlstein nach vszwisung des registers doselbst geanntwort haben, nu furbaszmer in die kunigliche cammer alle wochen geben sollen. Ob yemande zu in ichts zu sprechen hette oder gewunne, der sol das recht suchen vnd nemen vor dem königl. burggrafen vf sant Wenczlawen haws, doselbst ouch einem yglichen clagerein vnuerczogen recht widerfaren sol. G. zu  Prage nach C.g. etc. XXXVII jare an sant Michelstag, O domácích a cizích registrech, zvláště o registrech české a jiných rakouských dvorských kancelářích, ed. Jaromír Čelakovský, Praha, 1890, n. 85, str. 129.
[40] DD 43/244, A. Profous, cit. dílo, str. 716.
[41] A. Sedláček, Místopisný slovník historický, str. 303.
[42] AČ XXVI, Zprávy o statcích venkovských z archivu města Prahy, A-K, 1338-1550, ed. Josef Kalousek, Praha 1909, str.18.
[43] J. Fišer, cit.dílo, str. 12.
[44] J. Fišer, cit.dílo, str. 12.

sobota 1. června 2013

O mně

Vítám Vás na svém blogu, který bych ráda věnovala pátraní po svých předcích. Sestavit svůj rodinný rodokmen jsem plánovala už dávno, ale loni se mi narodil syn a především právě kvůli němu bych ráda zmapovala osudy nejen svých ale i jeho předků. Věnovat se zde však nechci jenom jim, ale i dějinám obcí, odkud pocházeli, a různým pramenům, ze kterých chci čerpat. 
Blog by mi měl usnadnit především orientaci v tom, co jsem již vypátrala, a zároveň by mi měl sloužit jako místo, kde kdykoliv a kdekoliv najdu vše, co jsem dosud zjistila. Možná se takové informace budou hodit i někomu jinému než jen mně.